Luny svit se v krok můj stáčel, paprsky hrál kouzelnými, když jsem jednou večer kráčel pod topoly ztemnělými.
Dlouhé světla proudy světlé padly na pole i dvory i na louky létem zkvětlé i na modré vzadu hory.
Náhle, jak jdu po silnici, prach zřím, přede mnou se zdvihal, dvojí stín v něm tancující podivně se z dálky míhal.
Muž měl, zdá se, v hlavě trochu, chůze jeho málo jistá, medvědovi říkal: Hochu! Medvěd ten byl humorista.
Z monologu muže časem kusy vět jsem jasně slyšel, jak se mihli stínem, jasem: „V nehostinný jsem kraj přišel...
Páni v městě řekli, kůže trochu tenká je v tvém nose, utrhnout se snadno může... proto líp nám v noční rose.
Kroužek v nozdře prošoupané vytrhne se každým skokem, snadno neštěstí se stane!... Bedlivým to stihli okem.
Mají ženy pohlaváři, mají děti... tak se báli... ubohému medvědáři noclehu tam nedopřáli.
A tak, hochu, co nám zbývá, jen když ty jsi humorista... Vlídně příkop cesty kývá, chůze když je málo jistá...
A tak jdeme o dům dále, jen když šosák v klidu dříme, lehce jsme jim dali vale, vesele si zatančíme!...“
Ze záňadří tamburinu vytáh’, třás’ jí nade skrání, v jasu půl a polo v stínu medvěd se dal do skákání.
Od příkopu ku příkopu muž i zvíře v prach se ztrácí a já hledím v jejich stopu sveden k divné meditaci.
S uměním svým podobám se bosenskému medvědáři, cestou azyl, kam jen dám se, těžko se mi najít zdaří.
Nestavím se, kdo mne potká, cestou maně v noci křepčím, já a ta má šelma krotká nesetkáme se již s lepším.
Panstvo může klidně spáti, ignorovat naši stopu, až nás vztek a mdloba schvátí, svalíme se do příkopu...
Ale k čemu meditace! Při měsíci tancujeme... dosud jde to pěkně hladce. a co hlavní, jdem’, kam chceme!
Cookies on Poetry Cove