Ční v skalách, jako když se opozdí. Jest tich a pust, kol šedých jeho zdí se v celých proudech břečtan pění; a luny svit když padne na skálu,
dva cypřiše u jeho portálu jsou jak dva mniši zamyšlení. Žalm zpívá sova. Vítr vyzvání ku hóře živlům; na věž bez bání
se akacie zachytily, jak nastrkal bys květů do vásy, a od stropu jak zvonů provazy se netopýři zavěsili.
Však jeho poušť přec láska zakrývá. Hle, pod řimsou hrdlička bázlivá, v zdi štěrbinách má doupnák hnízda; kde druhdy mnich se klonil nad zpěvník,
tam bují jasmín, hloh a čilimník, v jichž květu drozd a slavík zpívá. My přišli k němu sjíždějíce s hor mdlí cestou již, a veselý náš sbor
zas jeho stěny rozhlaholil; ve chrámu klenbě zvonil dívčí smích, až ztajili zpěv ptáci na snětích a červánkem zdi večer polil.
Hle, slunce v sklonu! Stíny zrůstaly... Kam nyní dále? My jsme zůstali. Nám azur nebes rozbil stany, nám prázdné chodby daly přístřeší,
květ vůni svou a chládek ořeší. Zdi staré, buďte požehnány! Pod zbledlé fresky, pusté arkady, za sebou myrty staré zahrady,
jichž snět v klášterní okno klepe, jsme usedli a brzy oheň vzplál, jak v pozdrav ohni, v kterém západ stál i divadlo hor velkolepé.
A kolem ohně v pestrém skupení jsme ulehli na žluté lupení... Ó jaký vonný vzduch a sladký! Jak zlatý paprsk v hovor zpěv se mih’,
jak motýl z květů dívkám z úst let’ smích a z lahví vzhůru letly zátky. Ó jaká změna! V ticho klášterní ton kytary jak Ave večerní
zněl v stromů haluzích se tmících, a v modlitbách, kde chvěl se asketa, tam zvonily teď verše Musseta z úst dívčích smavých, laškujících!
A různých písní nový příval zněl. Vše splynulo: tu cinkal ritornel, tam zahřímali Marseillaisu; „Kde domov můj?“ já zpíval v tuto směs,
a zbuzený pták jásal jara ples za námi v purpurovém bezu. Noc skláněla se hvězdnou oblohou na štíty hor, jenž našich u nohou
se jako rozvaliny tměly vždy dál se pnouce u výš zázračnou až, bílým štítem kde říš oblačnou Cimone trhá osamělý.
Níž květnatý dol skalin ve klíně. Slyš! z dálky šumí ručej v roklině; viz! nyní hvězda s nebe spadla. Cos zalkalo... a vonné ticho zas,
ve kláštera zdech i náš oheň zhas’, noc všady černé stíny kladla. A v zamyšlení já se druha ptal, nač vystavěn zde klášter v lůně skal?
Snad by v něm starý pifferaro, mdlý cestou s hor, si odpočinout moh’? Či by tam sletla píseň má, jak v hloh pták sletá, když se vrátí jaro?
Cookies on Poetry Cove