NOCLEH.

Na cestách se mi často stalo, že kams v odlehlý zahnán kout jsem pohodlí tam našel málo, co deště splýval hustý proud.

A v dusné jizbě krčmy malé jen cizí tváře morosní, a v okna kapek rány stálé, div nebýt z toho nervosní.

U kamen hlučně v karty hráli, na prahu z nudy zíval pes, tam v koutě se tak divně smáli, a s šerem splýval v duši děs.

Jak bude v noci, napadlo mi, zda odtud vyjdu zítra jen? A déšť dál šuměl mezi stromy, v komíně hýkal větru sten.

A bylo mi tak divně, snivě, sám sobě byl jsem cizí host, sám seděl jsem při špatném pivě a myslil na svou minulost.

A zvolna jizba prázdnila se, já pomyšlení neměl spat, až v hospodského drsném hlase jsem vycítil, že čas je vstát.

A skoro v bázni, s nedůvěrou jsem stoupal starých po schodech za služkou, dlouhou chodbou šerou, kol vlhko bylo na zdích všech.

Tu jakés dveře bez petlice; jen kopnout, rozlétly se hned, a vstoup jsem chudé do světnice, kde prosté lože zrak můj shléd.

A stále s nedůvěrou v duši jsem uleh celý oblečen, do jedné v noční slouchal hluši na každý zvuk, na každý sten;

na každé schodů zaskřípnutí, kde hnul se brouk neb šustla myš, na každé dveří zavrznutí, že rázem otevrou se již.

Pak usnul jsem až pozdě k ránu – a zbudil vesel se a zdráv, zřel vzchodu zlatem tkanou bránu a slyšel dole skot a brav.

A vyšel ven. Vzduch jasný, svěží, co včera bylo tajemné, jak otevřená kniha leží a vlídné bylo, příjemné.

A v krčmě tiché úsměv vlídný, a skorem ráj kol krajina, zde život zdál se tichý, klidný, dar nebes každá hodina.

A v posled loučil jsem se v smutku a včera s dneškem rovnaje a patře v žití svár a půtku a svěžího kol do kraje

sám děl jsem k sobě: Ten strach včera, ty příšery, vše sám jsi stkal, jen vyčkat vždy, když nedůvěra se ozve, vyčkat v trud i žal!

Ba vyčkat v sled je všeho tajem, vše, jak se dává, přijmout rád, a život sám ti bude rájem v tom, když mu musíš s bohem dát.