Co nám je po tom, drahá, že se halí
v plášť černých mračen večernice snivá?
Ni luny zář tak není konejšivá,
jak tichý krb, kde znova žáry vzplály.
Z mé jizby koutů upomínky vstaly,
a kadeř má jak na čelo mi splývá,
zní hudba jejich sladce opojivá! –
Ó kterak svět náš úzký jest a malý!
A přec tak luzný! – Mně se zdá, z tvých zraků
že hledí na mne celé štěstí naše,
kol smavých skrání květ planého máku.
A bych je na klín dolů slákal tobě,
jen třeba činit, před čím rdíš se plaše,
ti zlíbat ruce, šíj a oči obě.