Však na vždy nepohřbí ji – ráno vstane
a objeví se na prahu tvých dveří
a nevíš, zda tě ve tvář neudeří
a tato nachem studu nezaplane.
Snad větru každým nárazem blíž vane,
snad pod tvým oknem po tmě číhá v keři,
snad v noci parou, lodí k tobě měří
a prvním svitem dne ti k loži skane.
Ó noci, nastav jí své všecky roušky,
spleť ze všech provaz, který nejlíp škrtí,
bych mír moh’ píti posledními doušky!
Ó vezmi masku stínu, masku smrti,
jen od mých rtů vzdal hořký pohár zkoušky,
mne stokrát zahrň, než mne bída zdrtí!