Ó kolikrát jsem, tmavá, vítal Tebe,
ať mládí trpkost v hrdé duši vřela,
když v tmách tvých pro vždy pochovati chtěla,
čím touží marně, co ji věčně střebe.
Dnes teprv znám, jak lichý výsměch zebe
a víc čím snaha výš se k světlu střela,
by jako Ikar v prachu bídně mřela,
když křídel vosk mu ztavil’s, hrdý Febe!
V taj tmy a smutku, pojď, si, duše, lehnem.
Však dříve všecky mosty k Idealu,
nechť krví srdce ztmelené jsou, sžehnem.
Kaž den svou všední moudrost v tupém klidu,
že velkým lze být, spokojit se v málu
mne učí noc, jež pohřbí všecku bídu.