Pojď, noci, val se jako valná řeka,
skryj nudu, bol a lítost pláštěm snění!
Tak z hloubky, s mhou kde svit zápasí denní,
zpěv tichý zní; pojď, básník na tě čeká.
Pojď, noci, nezapomeň na člověka,
máš v klíně největší lék, políbení!
Tak z hloubky věků slyším slavné pění
a duše moje chvěje se a leká.
V ty miliony, co jich v písni lkalo,
ó noci, po tvém balsámu a manně,
můj míchá se hlas v bázni, ostýchavě.
Co světla hvězdného kdy v tobě plálo!
Co lásky! – Zbude paprsk pro mé skráně
a zbude políbení mojí hlavě?