Park tmí se; poslední blesky
mroucího slunce se kmitají,
a jako motýli zlatí v síť
ve spoustu stromů se chytají,
jak dlouhá měnivá niť
se poslední mihl teď v dáli;
lze s těží rozeznat stezky,
v šer modravý všecko se halí.
Jde večer; sám blíže cesty
stojím tu, zřím parku v hloub,
kde na louce stříbrný vodotrysk
jak vzdušný míhá se sloup!
Teď poslední zážeh se blysk’,
tříšť žhavých rubínů vrhnul
na písek i suché klesty;
však šer jej v náruč tmy strhnul.
Tma. Přemítám o tobě, noci,
jak přelud vzdušný jdeš sem,
jak vůči tvému zde tajemství
je člověk zdrcen a něm!
Čím ty jsi, sotva on ví;
cítí, jak velká tvá vláda,
tvé tajné ustoupí moci,
jak v hlubinu kámen když padá.