Ze stínů závoj skráň jí zahaluje,
do dálky pnou se křídla tmavořasná,
kol jejích tahů spí hvězd záře jasná,
a nad čelem srp měsíce jí pluje.
Sny žehnající rukou rozhazuje,
v plášť jejích stínů zem se tulí šťastná,
a básník ptá se: „Pověz, čarokrásná,
co dí tvůj ret, a přece zamlčuje?“
A věčně by se do tvých očí nořil,
do očí, z nichž se celá věčnost dívá,
s tou otázkou: „Nač umělec tě stvořil?“
Leč s usmíváním, v němž tvůj vzdech se skrývá,
díš bázlivě: „Mé srdce bol tvůj cítí,
však tajemství mé krásy jest mé žití.“