Noc milionem očí svých se dívá
do tváře země, snad jí vrásky sčítá,
zří ubohou, jak mlhy pláštěm kryta
z tmy do tmy valí se a v prázdno splývá.
A hvězdy ptají se: Zda od jakživa
bez počátku a konce takto lítá?
Dlaň neznámá ji hází a zas chytá?
A soucit jich jí mléčnou drahou kývá.
Ó kdyby věděly ty hvězdy zlaté,
co bojů, zápasů a snů a bolů
se v bídných srdcích snoubí, rve a mate!
Ó bleskem by tu sřítily se dolů
a deštěm svým by pokryly ji v reji,
že vesmíru by vládl jen hrob její!