Niobe.

Niobe pro své děti pláče, zní krajem v dálku její hlas; na stromu vedle pěje ptáče a polem kolébá se klas

v ty nářky vše jejího nitra vždy lhostejně jak dnes a zítra. – Bůh zdrtí, kdo však želí nás? Ach, sedm dcer a sedm synů

a krásných jako jarní den a rázem v Proserpiny klínu všech život leží omrazen. Dál příroda svou drahou spěje,

hřmí moře dál, jen bůh se směje, on pomstěn jest a spokojen! Co napadlo jí, svoje štěstí vynášet bohům na odiv?

Ne šťastným být, leč umět nésti ten nejvzácnější nebes div, toť úrazu je ostrý kámen, jenž Sisyfu vždy spadne s ramen,

jejž nedoválí jaktěživ! Ach ovšem, klesá člověk snadno, když jeden se mu zdaří krok, již zříti chce všech tajů na dno,

v dlaň chytit žití veletok, však sotva v žití krátké pídi jen první záblesk cíle vidí, již boha šíp jej raní v bok.

Nuž, vzpírej se, ty červe chabý! Co je tvůj nářek a tvůj ston? Zví bůh to, osud – jedno, slabý jsi pouze ty a silný on!

A povstaň proti němu vzdorem, a klesneš ve prach skácen morem jak před oltářem Amfion. On též chtěl svoje děti mstíti

a do Delf v svatý boha dům jak šílenec se vichrem řítí a velí šírým zástupům, k oltáři letí, pomsta! křičí

a s nebe nová střela fičí – on klesá mrtvým ku synům! Niobe pro své děti pláče, to nedráždí přec bohů klid,

to neprobudí v hrobě spáče, tím z práce nevyrušen lid; když vhod jí tak, ať chodí krajem a sténá pomořím a hájem,

vždy stane se – co musí být! Ó nevystihlý bole matek, zde v skálu změněn pro věčnost, ať vesmíra juž chápem zmatek,

kde člověk utrpení host, kde vše se bortí, tříští v kusy; že v světě matka trpět musí, to největší je ukrutnost!

Ta, která pouze život sila, teď musí zříti v jeho zmar, ta, z prsů která vznik, zdar lila a vzrůst a vděk a ples a tvar,

ta, samé přírody jež maska, ba nad ni větší, neb je láska, ta niva zřít má v suchopár! Ta, která jen svůj život celý

na dítě vnesla, sen i cit, čím první tužby v ní se chvěly, čím sledních bude pláti svit, ta Ceres lidí na Niobu

má změnit se, zřít v temno hrobu a pomníkem svých trudů být! A kdo ji slyší? – Z noci ke dni ať vypláče si oči své,

dál proudí klidně život všední, ty blaží a ty v propast rve. Pták zpívá, houpá se klas plný, plá slunce, v řece šumí vlny

a Hyperion k lásce zve. Niobe pláče pro své děti, ten dar jí aspoň bohy přán. Hór okřídlených tanec letí,

zdroj slzí jejich nespoután vře, nevysychá, bolů hřeby ji drtí dál. – A Zeus v nebi? Ten dávno zvyk’ být proklínán.