Den za dnem se zvolna šine
jak za vlnou vlny spád,
od naděje spěcháš k jiné.
Co tě vábí? co ti kyne?
Srdce mdlé dí: „Půjdem spat!
Vrať se v dětství naposledy,
v růží dech a lípy chlad!
Kde ten čas, kdy měsíc bledý,
jak šel z mraků na výzvědy,
zřel tě v klínu báby spát?
Pozděj myslil’s na umění,
vlnu rhytmu, citů chvat.
Teď se chýlíš k podjeseni,
a tvé dumy a tvé snění
s vlaštovkami půjdou spat!“ –
Však z té tváře, jež se chýlí
ke mně a chce vše mi dát,
cosi prosí, volá, kvílí
hněvem obra, pláčem víly:
Nesmíš, nesmíš, nesmíš spát!
Láskou musíš povstat k žití,
láskou musíš k činu vzplát,
perlu, již tvé srdce cítí,
vrhnout v času vlnobití!
lidský duch též nejde spat!
Na tom ohni, jejž jsi vznítil,
také jiný chce se hřát;
ať jsi louč neb slunce chytil,
stačí, abys v boj se řítil,
křísil, budil, nedal spát.
Kdo tou poutí beze směru
první uzří zoři plát?
Neptej se! jdi dále v šeru,
hledej pravdu, boží dceru,
padni! – ale nechoď spat!
Bůh sám zmizel v času moři,
nikdo neví, jak ho zvát,
víme jen, že žije, tvoří,
v přírodě plá, v srdcích hoří –
a též nikdy nejde spat!