Hnědá Sylfo jako list,
jehož dým jest duše tvoje,
v tomto dýmu nech mne číst
zapomnění a smír boje,
modravé jak amethyst
kolem proudí mráčků roje,
v Lethy zdroje
pohrouží mne do úkoje...
Co mi bouře hluk a svist?
Snad se klamu. – Mír a klid
neneseš tak v líném zraku,
spíš snad pomoc, přestat žít,
ujít z tonoucího vraku,
s tupým klidem blaho pít,
vznášeti se bez rozpaku
v dýmu mraku,
ponořit se do zázraku,
kde přestává každý cit.
Subtilný kýs démon, viď,
soucitu pln k bídě naší,
šeptá lístku: Chyť jen, chyť!
modrý dým ať výš se vznáší,
v opojnou se shrne síť
u skrání, bol dál z nich plaší,
ku rubáši,
zoufalství kde zvolna raší,
sladkým dýmem spřádej niť!
Síly nemáme my dost
skončit, co nás trápí, rázem,
a bol hlodá jak pes kost,
výčitka se plíží plazem;
v bázni plaché na věčnost
s ohněm v mozku, v žilách s mrazem
zříme na zem,
nad hrobu se octnem srázem,
dým tvůj vzdušný dál je most.
Hnědá Sylfo! Moderní
zbrani slabých, sáhnout k dýce;
snové klidu nádherní
s dýmem táhnou houpajíce
tak se luzně, důvěrní,
spusť své fialové kštice
víc a více,
vzývám tebe do třetice,
tobě v česť má píseň zní!
Je-li všecko v světě jed,
sláva, láska, velké chtění,
křídlo ducha, abys vzlet,
v hlubší kles pak pokoření,
hnědá Sylfo, nad samet
vonných tvojích políbení
věru není,
nebo ty jsi sladké snění,
drsná skutečnost je svět!