Jen slunce paprsk zlatý,
s ním v srdce trochu těchy,
přes útrapy a ztráty
by jak přes měkké mechy
šlo lidstvo nohou zmdlenou
na přístav doufajíc:
chci v píseň roztouženou –
nic víc!
Jen modrého květ zvonku
a jednu růži k tomu,
by tiše dál až k sklonku
vždy v stínu starých stromů
ve poesie jaré
květ plný sklánějíc
vstříc tlouklo srdce kráse –
nic víc!
Jen krůpěj sladké přízně,
jež v očích ženy leží,
a v odvet každé trýzně
smích děcka mého svěží,
když mrak pouť slunce krátí,
zas doufat na měsíc,
vždy moci milovati –
nic víc!