Kdys v dobách mládí, smělé děcko,
jsi od Osudu chtěl mít všecko;
po letech nedoufaje víc
od Osudu již nechceš nic.
Kdys jásal jsi a nyní kvílíš,
teď nechceš nic – dřív chtěl jsi příliš,
tak nevíš sám, co pravda, báj; –
jest za vším v žití jinotaj.
Nic nebo všecko sny jsou dětí;
kdo moudrý, vybere si třetí,
rád, spokojen, když rozum, cit
z ničeho, všeho něco chyt’.
Tu Horácova stará rada
tě měkkou přízí obepřádá;
též já jsem smával se jí dřív,
než přísným prstem Osud kýv’.
Vše nemůžeš mít, dost a mnoho
dá Osud již, měj radost z toho,
a dá-li ještě méně přec,
nechť hořkou moudrost na konec!