Táž bílá pleť, týž tváře oval,
rtů poupě sotva v rozpuku,
a úsměv, jenž se do nich schoval
a radost vede za ruku.
Ty stejné oči, plny blaha,
tak hluboké jak sladká báj,
jichž paprsk do dna duše sahá
a dává tušit sladký taj.
Týž smích, jenž jako zvonek zvoní,
zas počne, jak se zastaví,
týž vzrůst, jenž lilií se kloní,
týž celek, obraz jímavý.
Té obraz, kterou rovnu tobě
ve květu mládí skosil čas,
prsť černá na jejím jest hrobě
a v tobě soujem její krás!
Já neptám se, zda cestou žití
jí budeš, dítě, rovno též,
zda z číše krásy budeš píti,
zda štěstí na dně nalezneš;
aneb zda všední půjdeš drahou
jak bezstarostný jiných tlum,
za nízkým cílem, všední snahou,
jen všedním vzdána požitkům.
Jen dojat onou podobností
jsem utišen v svém svědomí,
že příroda v své bohatosti
se opakuje jako my.