Než zavru k poslednímu spánku oči,
to aspoň chtěl bych viděti jen z dáli,
že smutku mrak, jenž naše nivy halí,
ustoupí slunci, jež k nám pro vždy vkročí.
Že poslední to zrno na klokoči,
jež mozolnou tu českou ruku pálí,
se sveze, žernov do prachu se svalí,
jenž hněte nás, že Čech se doma zočí.
To aspoň, aby rtové nemusili
se denně chvěti zoufalým tím slovem,
jímž gladiator do areny vcházel;
bych nebyl v posměch vlastních snů a síly,
bych neviděl vlasť celou jedním rovem,
kam kosti dědů se smíchem syn házel!