Za člunem tvým, ó mistře, dvojí říší
jsem prošel juž, a ruka má se chvěje,
tvé mystické a velké epopeje
když poslední zpěv českým slovem píši.
Z tmy pekla, až kde sladké větry dýší
zemského ráje, prutem čaroděje
mne vedla láska k tobě; v hvězdné reje
zda síla křídel stačí v sféry vyšší?
Jak v Beatrice tvojí úsměv sladký
a v Světlo, před nímž cherub sílu ztrácí,
smím zřítelnici pohroužiti stinnou?
Jak druhdy Anděl opásal tě třtinou,
já láskou k všem se opáši v té práci
a myšlenkou, že jdu v svůj domov zpátky.