Tak jako z báje víla
ve bílém šatě celá
ku oknu přistoupila
a pohnutím se chvěla.
Byl západ, nebe tmělo
se v červánkách a plálo,
rudým se leskem chvělo
a ve vlasech jí hrálo.
Tisíce rudých růží
klín ztemnělý nes řeky...
Jak přitulí se k muži
ty její útlé vděky!
I snila zamyšlená
a nevěděla ani,
jak okno, strop i stěna
se třesou v jednom plání!
Červánky ve závějích
jí spánky nachem krášlí,
kde rudé růže jejich
dvě bílé sestry našly
v havraní jejich kštici,
a sotva se jich tknuly,
nad úběl snivých lící
ty v žár též zaplanuly.
A dívka nevěděla
v svůj vnořena sen světlý,
že rudé růže z čela
jak ve krvi jí květly!