Neurčité tóny v souzvuk spojují se
jako kapky vína rozlitého v míse.
Neurčité tóny zní jak prudké zvony
z dálky mhou a chtějí objat miliony!
Že jsou neurčité, tím se nejvíc líbí,
a přec pevný obrys, linie jim chybí.
U srdce tě chytnou, že jsou neurčité,
z klubka Ariadny niti porozvité.
Dovedou-li k cíli? Sluch se často mýlí
a ty matné tóny pílí, kvílí, šílí.
Na dně duše leží v tišině své svěží,
a jak jarní vánek v strunách srdce běží.
Dítěte jsou záchvěv, dívky pousmání,
ženy vlídná účast, muže odhodlání.
A zní, nežli zhynou, v moře všední splynou,
než jsou nahrazeny cizí hudbou jinou.
Ve chrpnaté třísni, v planých máků tísni,
v ňader rozvlnění, ve drozdově písni,
v sněhu krajek bílých, v nachu smavých líček,
v stínech namodralých, pláčem spuchlých víček,
v šeříkové vůni jara na výsluní
neurčité tóny v odstínech svých trůní.
Než v čin vzplane vůle a než v píseň rýmy,
to jak vykonáno – pak jsou určitými!
Potom vichry dují, zvony povykují,
pak jsou výraz duše a pak rozhodují.
Břeskná fanfara jsou v jízdě za nevěstou,
ale básník ví jen, co ztratily cestou!