Tak se zdává, vše se spiklo
proti tobě v hrozný boj,
z lidské zloby jedu stříklo
v duše tvojí nepokoj;
vášeň, která leta spala,
přibrousila drápy své,
divoká a neurvalá
výčitkou tvé srdce rve.
Dvakrát cítíš, jak je těžká
dráha tvá z všech lidských cest,
duše chtěla býti kněžka,
sotva – otrokyní jest;
cit chtěl hymny svaté zpívat,
síly pud chtěl zle se rvát,
zatím teď se musí dívat
pádu svého do tenat.
Kdo dřív s tebou číše prázdnil,
plaše stojí opodál,
sotva řekne: On se zbláznil,
a jde za svým chlebem dál;
kdo by pomoci chtěl, nemá
moci k tomu, couvne v ráz,
ústa všech jsou v odvet němá,
cítíš, zdeptaný jsi klas.
S lacinou jít radou k tobě,
ironií skoro zní,
neníť léku proti zlobě,
jež jak balvan v cestu ční;
rozbij nohy si i hlavu,
v posled hrob tvůj bude cíl,
vezmeš slední všeho slávu,
člověk že jsi trpěl, žil.