To krásné tělo, před nímž malíř mnohý
by štětec sklonil němém ve úžasu,
ten očí kvas jak pro lidi i bohy,
jak lze jen červům dát je ku pospasu?
Ty bílé ruce jak jen smíchat s prachem?
Ty prsy v hlíně budou liliemi!
Ta ústa po tmě svítit budou nachem,
ty boky kvésti budou v černé zemi!
Ó zajisté, až pestré v směsi kvítí
tam rozestře své barvy v novém jaru,
v jich lesku, vůni budu zříti, píti
vděk nesmrtelný spanilých těch tvarů.
Ó zajisté, až budu hlavu klonit
nad tento hrob, své sny tam poznám cele,
mé polibky v nich dále budou zvonit,
jak druhdy zpívaly kdys po tom těle!