Ó je to jeden řetěz nesmrtelný,
jímž z hrobu dna si ruce podáváme,
tak vítězící, jásající, dělný,
o který času příboj mdle se láme!
Děd sil jen dobro, syn je chtěl, vnuk toužil.
Ó jsou to pochodně, jež dávají si!
Nad těmi vrchy orel světla kroužil,
tak dávali si mystické ty mísy!
Tím pochodem všech duchů pouze žijem,
to dělilo nás, jiné srostlo s námi
a z jedněch prsů matky země pijem
vždy silní touhami a myšlenkami.
Ó je to jeden řetěz nesmrtelný,
přes věky lampy sobě podáváme,
náš každý cit, náš úkol, cíl to dělný,
o který času příboj mdle se láme.
Jsme! Žijem v díle svém, to nesmrtelnost!
Nás najdou kdys jak brouky ve jantaru,
však najdou, zdánlivou pak bezúčelnost
dle našich vyhráněných uzří tvarů.
Co lávou trysklo, to má věčné žití,
nechť jato na čas doby mizí svorem,
jsme! Žijem! Pojďte k hvězdám, jež vždy svítí,
ty věčné jsou – ostatní meteorem!