Kdo nepřítomní, vždy prý křivdu mají.
Já tomu nevěřím, ba myslím spíše,
že vyhrají vždy, otrávené číše
se netknou – po ní druzí umírají.
Za věčnou zástěnu se ukrývají,
v čas pod jilmy jdou spat a pod cypříše,
jen kradmo pili z nektaru a tiše
a ze snů jen se sladce usmívají.
A proto tříští se, mrou generace
v soud dějin, který oběti své čítá:
„My při tom nebyli jsme,“ praví krátce.
Prach střesou s obuvi své jako zrádce,
leč věrné svoje Ideal když vítá,
k těm zná se, kdo tu žili v znoji práce.