Nepřítel.

Umíral mudrc: blíže jeho lože zrak v slzách jeho věrný stoupenec a přítel dlel. Duch kmeta v dáli těkal, snad zkoušel k letu juž své perutě.

Tak míjel čas; tu náhle velký mistr se vzchopil na loži a kynul žáku a slabým hlasem pravil: „Příteli, jdi ven, tam stojí muž, on ostýchá

se vejíti; ó prosím, jdi mu vstříc a uveď jej, dřív umřít nemohu. On jistě čeká – jdi a ulehči tu těžkou chvíli jemu jako mně.“

Žák vyšel, ale chodba prázdná byla; i vrátil se a mistru pravdu děl. Ten usmál se a na svém dále trval. „Když není na chodbě, jest před vraty,

neb na dvoře – sem vjít se ostýchá neb stydí se – však jistě čeká tam, jdi pro něho!“ Žák zlekán myslil juž: „Snad šílí mistr můj,“ a na prahu

se zastavil a ptal se: ,Kdo je to, jejž očekáváš v tuto hodinu; je pozdní noc – ty nemáš přítele ni příbuzných!‘ A mistr odvětil

s tím klidem, který s ním byl v životě: „Můj nepřítel tam čeká, jdi jen, jdi a uveď jej, neb on se ostýchá, je venku jistě.“ Mlčel žák a šel

a netrvalo dlouho to a v jizbu juž vedl muže, vskutku venku stál a plaše oknem z dvora hleděl sem. Jej přivedl, a cizí muž stál mlčky

a v mroucího se díval obličej, a jeho tvář, dřív děsně kamenná, jak v slzách tála by, se začla jasnit, a ruka chvěla se. A mudrc klidně

děl, k stropu dívaje se: „V životě stáls příkře proti mně, mou nauku, mé snahy, zásady jsi zlehčoval a tupil napořád a popelem

jsi otrávil mých skutků ovoce; byls nepřítel můj – dobře, nevím proč. Vím pouze to, že sliny nebylo, jíž nebyl bysi potřísnil můj vlas,

vím pouze, každý kámen byl ti vhod, když zaházet jsi mohl stopu mou, a každý smích a každé žihadlo jsi vítal, jen když já byl jeho cíl.

Proč nevím – vím jen, proč teď stojíš zde. Ty mlčíš. Chtěl jsi dobro? Rovněž já jen k němu čelil, odkud tedy záští? Rci, odkud ona krutá nepřízeň,

to podezřívání mých ryzích snah, ty pomluvy a stálé útoky? A jestli myslils, jistě věděls též, jak malé to vše v tváři věčnosti,

před níž se oba nyní chvějeme? Jen ono proč mi pověz? Nemohu přec mysliti, že tvoje ješitnost neb neúspěch neb tiché sobectví

tě vedlo zapřít lidskou důstojnost a zapomenout práva? Rci jen, proč mým byl jsi nepřítelem? Teď jsi přišel a já jsem věděl, že se dostavíš,

neb ono „proč“ tě rovněž tíží v duši. Teď mlčíš jako já, ty neznáš je, a to jest velké moje smíření a pokání tvé. S bohem, příteli!“

A zrakem stále výše upřeným, jak stíhal by již ducha perutě, mu ruku podal. – Ruku mrtvoly tisk onen cizí muž a hořce plakal.