Ostne krve věčně živý,
ostruho ty stálá duší,
pod tebou ten hřebec divý
sotva sílu vlastní tuší.
Dále k cíli, dále k cíli!
Ale hřebec znaven klesá,
zoufalý co tvůj let pílí
k Tartaru či nad Nebesa?
Potkáme kdes vlasatici,
dí svou kšticí: „Kam se řítíš?
V světy ve zárodcích spící,
což ty jejich život cítíš?“
Mlhoviny! Stíny! Stíny!
Kosmický prach střásáš s čela,
v dávných světů zříceniny
dále hřmí tvá jízda smělá.
Příštích Dantů nové světy
kynou tobě v zory nachu –
Dívčích ňader v tom zřít květy,
toneš, klesáš zřícen v prachu!