Byl starý pensista, žil v městečku, a všecky děti dobře znaly jej, neb z šosatého jemu kaputu, jak vyšel ven, kornouty trčely
a děti znaly je. Když k deváté si vyšel na náměstí, každý den svou dělal obchůzku, již věšely se s naivním naň dětí úsměvem
a za ním šly, než zvolna k poledni ke staré vinárně se zatočil, tam u „modrého hroznu“ říkali, na náměstí hned vedle lékárny.
Hned k cukrovince slovo žertu měl a k žertu vážný pokyn pro život. Cos bylo vždy v tom zdravého. Pan rada žil takto v městě patnáctý již rok,
znám s lidmi všemi byl a milován a nejvíc dětskou drobnou drůbeží, jež znala jeho kapsy důkladně a jeho žerty stejně dobrácké.
Tak otáčel se život den i rok. Až jedenkrát – to bylo v červenci – pan rada na náměstí nevyšel, a brzy roznesla se městem zpráva,
že churaví... Leč kdo měl odvahy v panickou jeho vejít komnatku? Z domácích se to nikdo neodvážil, což teprv cizí? – Pár dnů čekali...
Když v posled vnikli v jizbu prostičkou, tu zřeli pana radu... na zemi u staré malované truhlice, snad po bábě z vsi rodné zděděné.
On ležel natažen, dva kornouty již do půl naplněné cukrovím a pochoutkami vedle ležely a třetí v truhle a ten rozsypán
a tato byla plna cukrovinek, že mohlo stačiti to na pár let pro všecky děti denně z městečka. Tak ranila jej právě mrtvice,
když plnil kornouty své pro děti, na které myslil v chvíli poslední, před poslední svou ranní vycházkou. Jak šťastný žil, tak šťastně umřel též.
Cookies on Poetry Cove