Ten malý, bledý hošík, jenž hrával si vždy denně s obroučkem nebo míčem pod okny na trávníku
té osamělé villy, dnes v malé úzké leží rakvi, dnes v samém leží kvítí a sepjaté má ručky,
v nichž drží bílou růži. Však divno! Oči hluboké a snivé, ty drahé, modré oči, ty zavřít nemůže, ty v prázdno zejí
jak výčitka a bolest. Je zavírala matka s pláčem Dolorosy i otec v němém, palčivém svém bolu, však, darmo, hledí v prázdno
ty drahé, modré oči jak výčitka a bolest. Proč umřel ten hoch bledý? To nepoví vám otec ani matka,
neb sami nevědí to, ani lékař to nevěděl – on umřel pouze proto, že nemoh domů. Měl zvykem vždycky předběhnouti chůvu,
sám najíti svůj domov, sám slézti všecky schody jak člověk dospělý, měl z toho radost, že sám se dostal domů.
Tak učinil i v sychravý den zimní, kdy mlha ulicemi se vlékla nečistá, kdy vítr chvěl svítilnami, kdy po kluzké dlažbě
se třásla noha dospělých, kdy domů, kdo mohl, chvátal. I tenkrát předběh chůvu, tenkrát rovněž dům našel. Ale běda!
zamčena byla vrata ta těžce okována, on malý, aby dosáh k zvonci. Čekal, co vítr fičel pusté po ulici,
vyl v pustých zahradách a řinčel svítilnami. On čekal, stále čekal, pak začal plakat; zprvu tiše plakal, pak hlasně, usedavě...
Však nikdo nešel tou ulicí dlouhou a nikdo z domu nevyšel, neb nikdo pláč jeho neslyšel; pak skučel vítr, jenž tvrdý drobný sníh mu metal v líčka,
kde splýval v horkých slzách... Když přišla chůva – tu již pozdě bylo, on radosti pláč ztajil, neřek slova, však brzo ulehl a těžce stonal
a záhy umřel. Však oči, modré oči ty hluboké a drahé, ty nezavřel, do dálky hledí jimi
i v rakvi své, jak chtěl by svou lítost pro vždycky všem vrýti v srdce, všem, kteří se tu modlí, všem, kdo sem kvítí nosí,
jak chtěl by říci matce své i otci, že nemoh domů! Ó jistě tam u zlaté brány ráje tak dlouho čekat nebude, snad zavře
pod perutěmi andělů ty modré, ty hluboké a drahé oči smířen a odpustí teď teprv, když je vskutku doma, že nemoh domů.
Cookies on Poetry Cove