Nemesis.

Buď zdráva, matko, největší všech bohů, jež pozdě často, ale jistě nohu na šíji kladeš tyranů a vládců a popů, lotrů, sket a svatokrádců.

Kde trůn je tvůj? Ó rci, na jakém oři se snášíš k nám? Ó přijď, od moře k moři klam vládne, zvůle, násilí a zloba; dny spočteny jsou, nadchází tvá doba,

tvá velká, smutná tryzna velkolepá! Svět ovšem říká, matko, že jsi slepá, však musíš slepou být, neb kolem tebe se hemží havěť, kobylek roj nebe

tak halívá; ty musíš slepá býti, neb tolik špíny, zhouby, zla je v žití, že kdybys všecko potrestati chtěla, bys k cíli velikému nedospěla;

ty modře proto nevšímáš si hmyzu a vypálit se chystáš velkou hlízu na těle lidstva, zdali dnes neb zítra, to jedno již, leč jistě záblesk jitra

se zrodí z krve, bouře ve průvodu až ty se zjevíš v soud lidskému rodu. Po tobě proroci, blesk vášně v oku, kdys lkali, říše tísícího roku

když vítat chtěli velké vyplnění. Jak přelud v básníků jsi vlétla snění, v snech tyranů co strašné Mene Thekel jsi vstávala, jim kreslíc muky pekel;

tys Dantovi ryjící vedla pero, meč Žižkovi a v úzké celi šero jsi mnichu sedala na bible kraje, když ve mystickém snění rozjímaje

zřel nestvůru Apokalypsy strašnou. Dnes touhou jedněch, druhých hříčkou frašnou a zítra šlehy požáru a jícen chrlící zhoubu lidskou, krví sycen,

dnes Macbethovy zkrvácené ruce a zítra – Zora lidstva – revoluce! Ty velké božství zahalené mrakem, ty přísná ženo s neúprosným zrakem,

ty Eumenido, zatřes kšticí hadí nad jícnem lidstvo zastav, kamo pádí, je obnov shnilé v horké krve proudu! Kdo dobrý, neleká se tvého soudu;

já aspoň, krok tvůj až uslyším, v hrobě se pozvednu a žehnat budu tobě!