Hoch vyzáblý a bledý, neduživý
mi psaní přines’: Pane, smilujte se,
dnes otec umřel, doma není skývy
a dětí pět se v pláči zimou třese!
Hoch ubohý co říká, sám snad věří
a neví, otec jeho v krátkém čase
o smrti matky že lhal u týchž dveří,
a propíjí, co dostal, v krčmě zase.
Hoch nezachvěl se ani nad lží svojí
byv usvědčen a sebrav dárek malý
šel tupě, jako přišel. V jizbě mojí
však Satan stál a jeho rty se smály
a pravil: Kluk mi dobrým pomahačem;
jak tebe on, bůh rovněž vesmír šidí:
za bídný groš, jejž dal’s mu pohnut pláčem,
ti stokrát víc vzal – tvoji víru v lidi!