Sny oplakati v tom, kdy nejvíc plály,
a strhnout larvu slávě jako v báji,
kde pod ruměncem kostlivec se tají,
na mladost svou zřít víc a více z dáli;
bít čelem vzdorovitým o práh skály,
a vidět sžehlé mrazem květy v máji,
vše, co jsi chtěl, zvát ztracenými ráji,
a zažít, jak se ideám tvým smáli:
to všecko neštěstí je, bída stálá,
to zameziti, sotva život stačí,
my o to v zápas gigantický jdeme.
Však hra to všecko proti tomu malá,
když bez vědomí raníme až k pláči
tu duši, kterou nejvíc milujeme!