Já sen měl v noci dnes,
ne sen, spíš vidění,
mou duší táhlo při zavřených víčkách;
ba spíš, já slyšel
sbor mnohohlasý, jednohlasý pozděj
provázen jemnou hudbou
jak na šalmaje polní,
kam jako perly padlo vždy pár zvonků,
pak flétny zněly v tom
a umíraly zvolna
v obojí teskném pláči,
však vítězněj’ a mocněj’
ples přezvučil pláč, jásavý ples hlasný
z úst dětí. To jsem slyšel
a připomněl si právě:
Noc byla Velkonoční,
ta, v které Vykupitel
tíž odšoup’ skály
jak pírko doupnákovo,
vstal
velký a silný.
Tu otevřel jsem víčka.
V mé jizbě bylo bílé, divné světlo,
v němž rámy na obrazech
jak žhavé lišty plály,
však v temnu dlelo vše, co malováno;
a Goethe s Dantem nad mým stolem
ve tvářích nesli úsměv
tak zvláštní, přísné rysy obou
tak změkly při té hudbě,
jak světu odpouštěli
by jeden zlobu, druhý jeho křehkost;
z kalíšku azalek
jak jiskry modravé cos temnem trysklo
a haslo v mžiku.
A hudba ta s tím zpěvem
vždy slabší zněla, ale blíže stále,
až zvolna vrátila se, zmlkla
mé duše na dně,
kde spala před tím.
Pak teprv tuhý spánek
bez snů mi zavřel víčka,
bez barev, tupý, němý
jak balvan,
jenž druhdy tížil Krista,
než doupnáka jak péro
jej odšoup’ v svaté Velkonoční jitro.