Po dlouhých letech opět zaklepala
u samotáře, jenž jí dávno odvyk’,
zněl z dálky potlesk, davů hlasný povyk,
ba s rojem listů u mých dveří stála.
Tak přišla. Duše se jí nenadála,
jak padá v mračna náhle hvězdný promyk;
já sobě připadal jak starý komik,
jejž chvilka úspěchu v ruch rozehřála.
Leč jako illuse vždy krátká byla,
když prohled jsem blíž péra jejích křídel,
žluč viděl jsem, jež v skvrnách na nich zbyla.
Má chvilka úspěchu se zatemnila.
„Jdi!“ – chladně děl jsem. „Jinde je má síla
a úkoj píti zvyk’ jsem z jiných zřídel.“