Zas mne vítá známá stráň,
staré stromy, bujné mlází,
s hlohem střemcha na mou skráň
pršku bílých hvězd svých hází.
Zase tiká v zahrádce
konopka i sedmihlásek,
svity jdou jak v pohádce,
luh je plný sedmikrásek.
Z potoka zas pěnkava
pije sedíc na kameni
a druž vrabců těkavá
neustává v hašteření.
Starý štěp jest jeden sníh,
stříbrem hoří struhy v poli,
v kaštanových alejích
zas ty rudé parasoly!
Výletníků ruch a shon,
rozladěné kolovrátky
i kostelní vížky zvon
zas má starý nápěv sladký.
Co však nejdražší mi jest
nad vše sny a nad vše dumy,
nad tu pršku květných hvězd,
která s akacií šumí;
nad ten hovor, křik a smích
dětí mezi petrklíči,
nad ty písně ve větvích,
které pro mne tady klíčí;
nad ty stíny, nad tu zář,
nad to usmívavé nebe:
všech svých drahých milou tvář
že zas vidím vedle sebe!