Jeť celý život duše velká vlna,
kde její vznik a vrch, je těžko znáti,
a mysl neví nových tuch vždy plna,
kdy vlna klesne a se k zřídlu vrátí.
Od ideálů, v nichž duch k hvězdám stoupal,
zas tebe obejme pak, svatá hmoto!
on, jenž se v zoři Rafaela koupal,
se vrátí k tvarům, jak je kreslil Giotto.
Od Beethovena hymny všeobsáhlé,
jež plna blesků s bohy válčí, zpátky
se vrátí duše v tóny prosté, táhlé,
jak nad kolébkou zněly s retů matky.
Od Hamletovy lebky, od Nirvany,
od pravdy, kterou halil závoj bájí,
když strhneš jej, se vrátíš polekaný
ku první báji o ztraceném ráji.
Od orgie, jež plný pohár vína
na vděky nahé veselých žen lije,
se vrátíš k děcku do matčina klína
a poznáš zas, kde pravá poesie.
A křídlo ody, které chtělo nachem,
hvězd perlami se zdobit v orla šumu,
své duši odpneš – zamlčíš se strachem
a ponoříš se v dlouhou, těžkou dumu.
A ptáš se, kde byl života cíl pravý,
zda vlny vrch neb sklon je pravé štěstí?
Svým křídlem děje šumí u tvé hlavy
a lidstva strom zříš v srdci vlastním kvésti!