Ó v jaké sýpky Věčnosti a k čemu
jej svážet, kde jej znova nechá klíčit?
Či může Bůh, jenž život jest, jej zničit?
Zda v posměch by se nedal tvorstvu všemu?
Kdes život spí, dát jenom křídla jemu
a začne rašit, plát, se v světlo týčit
a září i duh barvami se líčit
od pólu k pólu, k moři bezednému,
tu z lásky těch, jež shltla druhdy země,
vzplá nový oheň slunce vyhaslého
a silnější, jímž hluchý škvár a slepý
pocítí lásky žeh, se zachví jemně
a v hymnu světa znova vzkříšeného
vzplá, aloe květ, nový, velkolepý!