Až nad planetou naší ztroskotanou
a dávno schladlou, výheň trusek, škvárů,
se zastaví ten cherub, v slunce žáru
jenž vodíval ji drahou mlhotkanou;
tmy uzří, černé prapory jak kanou
na město vymřelé, kam genij zmaru
chrst’ zhouby číš, skrz rudou uzří páru
tu planety tříšť ztrácet se v hloub stranou.
Tam býval život! nezavzdechne ani...
Zda na jinou se hvězdu přestěhoval,
či nadobro zhas’ všady, pro vždy zmizel?
A věky tryskalo přec jeho plání,
vřel, kypěl, smál se, nač se obrozoval,
by smrti anděl zas jej v žatvu sklízel?