Jen s divným citem, svátky milé, vás možno letos uvítat; ne, nejsme, nejsme bližší cíle, líp těm, kdo v hrobech mohou spát.
Vše v nejistotě vře a zmatku, vše rozvrat jest a úpadek, vše zápalnou jen tvoří látku, z chaosu vstává nový věk.
Stran tisíc! – Vášním žádné hráze, řev boje vzduch kol proniká, vše ideály – prázdné fráse a zvetšelé sny básníka!
Co prorocky z úst věštců znělo a chvíli mohlo naděj vlít, že může volné, lidské čelo se hrdě k hvězdám povztýčit,
že trochu proniklo již světla i v nejtemnějších srdcí kout, vše drsná skutečnost v ráz shnětla, děl rachot dál zní i chřest pout!
Co chvějící se dojmy ruka na stromku svíčky rozžehá, do duše střelba hrůznozvuká v sluch sněžnou plání zaléhá.
Co dětí našich tváře svěží pod stromkem blíže k sobě lnou, stoh mrtvol kdesi v krvi leží pod sněhu plnou oblohou!
A lidé jsou, a stejně cítí a musí trpět... Ký zde taj? Ne; lidstva nejkrasší sny řítí se dneškem v nic, jsou stará báj.
Neb jestli proto měl se zrodit v jesličkách věčné Lásky Syn, čím přišel lidstvo vysvobodit? Čím zaplašil s čel, s duší stín?
Naslouchám v dálku. Noc je tichá. Co může člověk? Vteřiny to děcko? Jeho velkost, pýcha, míč v rukou sudby nevinný!
Naslouchám v dálku. Kdesi cinká zvuk zvonců, sněhem utlumen; tmou příští jest. Jen upomínka to zpívá věříc v nový den.
Kde beznaděje tma – se šeří, a to se cítí hluboce, duch lidský, staré dítě, věří na příští, lepší vánoce!
Zní nový hlas: „Boj musí býti, kam dospěti lze bez boje? Boj sama podstata je žití, bez boje není úkoje!
Ba, docela jsou farizeji, kdo hlásají zde stálý mír, o blaha svého píď se chvějí, jen bojem vzrůstá bohatýr!
Zde silný jako slaboch vstává, kdos vítězí, kdos podlehne, jen odvaha když štítem mává, vvpřed pochodeň si zažehne!“ –
Však otázka tu vždycky zbývá, zda v skutku slabší byl, kdo pad’? Vždy nejslabší je ten, kdo zpívá, ten nejdřív ubit odevšad!
Což o jednoho! Ale celý když národ v smutnou sázku dán? Bůh ví, zda by se zastyděli ti, kterými byl zakopán?
Ti, kteří v planém žvástu chtějí být jeho soudci, lékaři a v tlachu svém o beznaději jsou štvací jeho ohaři?
Naslouchám v dálku... Noc je tichá, jen zlaté hvězdy nebem jdou, v sny lidstva míru Ježíš dýchá, on světlo, v boj se utkal s tmou.
Zas nový důkaz, boj být musí, i skláním hlavu mlčky již, za jesličkami, hle, stín kusý na zdi a zemi kreslí – kříž!
On děl: „Jej vezmi na svá bedra, jdi dále, jak já dál a dál, nes tíhu dne a tíhu vedra, zde bláh, kdo věřil, pracoval!“
– To doznělo kdes v zvonků znění a ve rolniček cinkotu, já hleděl však již v zoři denní a chtěl jsem vstříc jít životu!
Zář pomalu se prodírala z tmy plné, husté, půlnoční, co na dně duše umírala mi slední píseň vánoční.
Já silný vstal a plnou pěstí se v hrdé srdce uhodil: Kdo vskutku silný, věří v štěstí, jen silným Bůh se narodil!
Cookies on Poetry Cove