Je smutná píseň, která pouze káže;
líp kdyby mohla hráti pochod k skutku,
ne v krvavou a násilnickou půtku,
kde zvedají se s mečem v ruce paže,
leč v zápas ducha, který k sobě váže,
a k radosti, již kryje popel v smutku,
a k naději, jež v prvním k činu útku
jen po zdaru a rozkvětu se táže.
Pak v ruce palmy, vavřín ve své kštici,
by mohla zářná chodit ulicemi,
a zpívat Hosana své vítězící!
Teď pouze zrak svůj plaše kloníc k zemi
nad rozbitou se choulí popelnicí,
skřek marný k Bohu šle, jenž v mraku němý.