Svit západu se nad vodami chvěl, když za přístav jsem s člunem do skal vjel, sed’ na pokraj, skráň složil v dlaně a upřeně se díval v dál a hloub,
jak plný měsíc bílé záře sloup za sebou táhnul přes vod pláně. Na tesy břehů, jakoby se bál, tkal jíní svoje bledší nad opál,
pak hloub se nořil a se lámal; stín spící zbudil v rýhách skalních stěn, tu hrál, tam has’, tam skryl se v perly pěn a dvojím svitem oko klamal.
Po skalách plíseň, řasy, kapraď, mech se táhly, měníce se v barvách všech, jak bájných zahrad květy divné, a já jsem čekal, kdy nad povrch vln
z jich třpytných listů, vlhké něhy pln, mně pohled Nereidky kývne. Jak z červánků, jež ohněm plály dnes, kus požáru by do hlubiny kles’,
tak blýskalo to v hloubce vodní; snad stařec moře ukryt v závoj řas své poklady, jež snes’ mu k nohoum čas, teď počítá si při pochodni.
Já nesnil, zrak můj nechyt’ v sítě klam, já viděl jasně, jak to svítí tam a bludiček hrou jak to plane; tu jakby s lampou dole kráčel kdos,
tam barev dešť se chytnul na rákos, tak jako duhy rozlámané. Teď celý měsíc klesl do hlubin a báseň světla vepsal ve tmy klín,
Alhambru záře v stínů říši; a na skálu, jež hrotem čněla z vod, jak na mešitu půlměsíc se vbod a světlem smál se v mořské tiši.
Tu plíseň byla drahokamů zeď, vše v symfonii barev tálo teď, i stonky tráv i rýhy škeblí: tam jisker kotouč a tu dlouhý pruh,
však ticho kol, ni sebe menší ruch vln netknul se a nehnul stebly. A děs mne jal: já odvrátil se zpět – nač v této hloubce tento barev svět,
ta hudba světla komu září? kde ukrývá se těchto říší bůh, kde život zde, kde myšlenka, kde duch, kdo staví tady a kdo maří?
Co v nesměrnosti těchto divů všech jsem já, syn rodu, jehož žití běh je vteřinou v ty proudy času, jest pouze zlomkem sloky v epopej,
již tady vln, a v nebi světů rej, tká v chaos miliony hlasů? Já dítě rodu, který pomijí, chce žíti a své bohy zabijí,
hle, Řím i Olymp, vše báj pouhá – Pán zmizel již, kříž pad’,zhas’půlměsíc – co hledat máme a v co věřit víc? jen v kolos roste naše touha.
A roste, čím víc boříme, a již nám padla v srdce, usedla tam níž, jak hrozný polyp storamenný; jest bohem tam – mře hlady, žádá jíst –
ó zoufalství! – kol velký, tich a čist svým stříbrem čeří měsíc pěny.
Cookies on Poetry Cove