Prostor dál se hloubí a čas dále letí,
lépe nemysleti;
efemero pouhá, co je tvoje touha?
Sen a hříčka dětí!
Z tmy jsi vyšel, do tmy vrátíš se zas jednou,
ruce tvé se zvednou
stokrát v žití pídi, kdo tě slyší, vidí,
zná tvou muku bědnou?
Máš-li ohlas jeden v svůj kvil v živlů zlobě?
Kdo dal ruku tobě?
S účastí kdo matky, z tvorů, z hmoty, z látky
přivinul tě k sobě?
Slyšel’s ve svém smutku ve svých nocí bdění,
ve svém zápasení,
že kdos cítí s tebou, když tě zmije střebou?
Není duchů, není!
Zůstaven sám sobě svíjíš se a vztekáš,
světy snů svých těkáš,
sražen k zemi dolů v úzkostech i bolu,
stínů jen se lekáš!
Chtěl jsi pravdu, dobro, stálý vzlet a lásku,
dal’s jim život v sázku,
co máš, blázne, z toho? Nepřátel jen mnoho,
v čele vlastním vrásku.
Sklíčkem byl jsi pouze v kaleidoskop zjevů
v radosti i hněvu,
začal’s, kde děd přestal, a syn tě již ztrestal
prvním při záchvěvu.
Nahrazen jsi snadno na divadle světa,
krátká prchnou léta,
budeš v posměch mládí, jež cíl jiný vnadí,
jiná zářná meta!
Staroch budeš, žebrák po své dlouhé práci,
jež se v písek ztrácí;
všecka tvoje snaha, komu dnes je drahá?
Umři v resignaci!
O Bohu co řekl Spinoza, víš přece,
mříže znáš své klece:
Nemůž’ milovati, nemůž’ záští vzpláti –
Co chceš, vlno v řece?