NAREDA.

Brahmani, kteří bděli ve pralese od večera až k ránu, kolem skrání jimž letěl čas, jsa roven divé káni, dech cítili vát hvozdem. V svatém děse

druh kynul druhu, v tiché rozmlouvání se dali pozděj, když van dozněl v houští, jak s pinií když jehličí se spouští. Ten dech já znám, je silný, kmeny kácí,

zem pod ním zachvívá se, větrem třtina, sfer hudba vířivá je před ním líná: To Brahma v prazdroj Božství v něm se vrací. Kdo jednou slyšel jej, vždy rozpomíná

se naň. Kondorů stádo, když s hor letí, stem křídel vzduch tak nemůž rozechvěti. Máš pravdu, bratře! Otec náš to, Brahma, sto billionů let má zapotřebí,

by v prazdroj Božství vnik, spočinul v nebi. V své skrýši tigr, u pramene lama se chvějí hrůzou a nám, z jeho lebi již vznikli jsme, mráz děsu běží zády

jak mrazné Himalajské vodopády. Kdo viděl jej? Jest veliký a hrozný, z úst jeho tekou Vedy, čtyři řeky; a líbezný jest, tak že, co zvem vděky,

květ lotosu i dívčích ňader hrozny, vše má v něm původ; okamžik i věky! Dav nevidí jej, pouhou jeho chůzí by ztrnul, prachem stal se v spárech hrůzy.

Jdu za ním touto cestou tajůplnou, s ním totožním se, jeho syn jsem v pýše, vím, ňadry mými jeho oddech dýše, a tryská mozkem, živé krve vlnou.

Jej cítím všady a se chvěju tiše. Jej nezřím, a přec kol jej vidím všady, v svém díle živ se k Otci vrací mladý. To mysterium Božství. Neviděno

vždy zůstane. Však člověk vidět musí, by věřit mohl. Vše taj velký dusí, a neznámé jest smrtelníků věno. Ó děsná nejistoto! Všeho kusy,

ne celek vidím – a přec Bůh je kolem, což necítíte strašný dech vlát polem? Ó vidět! Vidět jednou jen tvář Božství! Nechť třebas z čela Brahmana jsme vstali,

před jeho tváří z nás je každý malý, a zrnko písku v jeho divů množství, ty blabuň, on se kaskadami valí, on roste v moře a pohltí tebe,

a kol jen moře jest a nad ním nebe. Dál tvoří Bůh, kde naše mysl líná... Chceš v slunce zřít? – Hned mhou se zrak ti zkalí, však v zdroji jeho obličej zříš z dáli,

a brvou nehneš. Brahma poslal syna, v něm celý jest, ač v clonu těla halí se jako my, ó vítejme jej s díkem! Nareda Otcovým jest prostředníkem.

Jej znáte všichni, chodí často hvozdy, čím ret náš chví se, jemu zní to z duše, a slova jeho jako šípy z kuše jsou v srdcích pevná, učí písním drozdy,

jím plod má fík a květ má planá hruše; do sítí zavěsil on harfu dvojí, kam vítr sahá umnou rukou svojí. Kde nelze Otce strašlivou tvář snésti,

tam vítán vlídný Syna úsměv sladký, jej čtete v tazích dítěte i matky, a my jej zovem splnění snů, štěstí. Nareda stojí u vrat každé chatky,

on myje poutníkovi nohy prašné, snů můry s víček zahání mu strašné. On nadšením jest v každé lidské hrudi; co vykonáno velkého, šlo z dlaně

té milostné, jež krmí v noci laně, a k ránu v hnízdech spící ptáky budí. Tvář Otce v Noci achatové bráně se ztrácí v mhách, však Synova tvář hoří,

v červáncích jitra plá od moře k moři. On neumře, neb on je duše světa, a snivý měsíc lidských ňader milý, ku bdícím Brahmanům se v hvězdách chýlí,

a v modrém oku lotosovém zkvétá; on prazdroj útěchy jest, prazdroj síly, vždy zjeví se, když máš jej zapotřebí; zde zůstává, když Otec ztracen v nebi.

Jím pouze strašlivý dech Boha snesem, jenž cedry hroutí jak hroch tenké mlází, jak terč on k slunci naši bytost hází, až chvalozpěv náš rozšumí se lesem.

Nareda s námi! Pějte! Slunce vzchází! Nareda, Brahmana syn velký s námi, zří na nás květy a zří drahokamy. Tak hovořili bdící ve pralese,

co nad jich hlavou táhlo těžké vání jak temné dunění, čas, roven káni, máv křídly jen – a ticho, v svatém děse kol mech se třás jak ňader oddychání,

v tom Brahmani, již v propasti dum dleli, rty Božství cítili spět svými čely.