Spit vlastní krásou, snivý, roztoužený
své nesmrtelné údy zhlížel v zdroji,
a trnul, v jakou harmonii pojí
se na něm půvab muže s něhou ženy.
Strom zatajil své dobrodružné steny,
květ vůní omdléval, pták stichnul v chvoji,
a v proudu chvěl se s bájnou krásou svojí
ten odlesk jeho – v narciss proměněný.
Tak básník rovněž v ducha moře bezdná
za ideálem stále hloub se hrouží,
jej láká vlastních myšlenek zář hvězdná.
A skloněn nad své duše děsnou tůní
on neví, v květ že vzplálo, po čem touží,
v tvůj květ, ó písni, s nesmrtelnou vůní!