Kdysi Narciss v sladké touze
zadíval se do pramene;
nebe, jež se nad ním klene,
neviděl, zřel sebe pouze.
Než se ohled zpět,
proměněn byl v květ.
Tak bůh rovněž v tvůrčí touze
v prostor patřil beze hrází,
moře změn se valí, vzchází,
bůh se díval dlouze, dlouze.
Než se ohled zpět,
proměněn byl v svět.
Básníku! Ty v čárné touze
zříš v svou duši, jak se kalí,
jak se jasní z hloubi, z dáli,
cos tam blýská v hvězdné prouze,
a tvé duše svět
v básni tvojí zkvět.
V kosmu v nekonečné touze
na sebe se všecko dívá,
oko oku vlídně kývá,
hvězda s nebe hvězdě v strouze;
v jedno oko zpět
hledí Narciss – svět.