Spím a v snu tvůj bledý kruh
jak se jemně
snáší ke mně
jako tiché noci duch!
Spím, však za mne, vím, ty bdíš,
jak v dál plyneš,
kam mi kyneš,
v jakou světlou duchů říš!
Těžký sen mé údy spjal!
Ty jej drtíš,
ač mne škrtíš,
dál mne lákáš dál a dál.
A já vstávám – sotva vím,
dál se stáčím,
s tebou kráčím,
skrze modré noci dým.
K oknu lákáš, civíš tam,
ach, co zkusím!
A já musím
vrhnouti se v náruč tmám!
A já kráčím samý sen,
v děsné slasti
nad propastí,
nad bezednem zavěšen!
A já kráčím, – musím spát,
kdo mne drží
nad tou strží,
abych nesřítil se v pád?
Jaká síla magická
dál mne vede
v záři bledé,
lampo nebes mystická?
A já musím za tebou
dále jíti
a se zpíti
hloubky, dálky velebou!
Spím, však všecko procítím,
kam se šinu?
Spadnu? Zhynu?
krok! – Však, div, se nezřítím!
Viz, v tom symbol žití jest!
Hrdý, němý
nad stržemi
nést se bludných lidských cest!
Chvět se – ale nespadnout,
slyšet z dálky
lidské války
řev a chřest těch sterých pout!
Kráčím dál a stále spím
v záři bledé,
kdo mne vede,
že se v lože navrátím?