Ty sestro, na jilmu jež suché sněti
o závod pěla’s, zem když rozpukána,
jak jedna otevřená zela rána,
jež v hromů echu nepřestala’s pěti,
milenko básníků a družko dětí,
jež pila’s rosu elysejskou z rána
a mladost s ní, k níž zavřena mi brána,
pod rodným stromem v prach stlíš bez paměti.
Tvé hrubší atomy se vrátí zemi,
však zpěvné dávno rozlétly se vzduchem,
zas budou jásat stupnicemi všemi.
A jestli jeden v zpěv můj chudý skane,
tou nadějí dál půjdu v žití hluchém,
že jednou duch můj cikadou se stane.