Kdes v troskách starých soch a pomníků,
říms opadaných, desek náhrobních,
z nichž jména dávno vymazal juž čas,
v zákampí chrámu, který troska sám
ty trosky hlídal, zřel jsem náhrobek:
Na koni krytém těžkým železem
jel rytíř od hlavy až do paty
ve brnění, na hlavě přilbu měl
a hledí spuštěné, jak schystán v boj;
meč těžký po boku a v záloktí
mu oštěp trčel v třemen opřený,
však ruce v rukavicích železných
ty byly spjaty jako k modlení
a mezi články prstů růženec
se vil, až koni v hřívu zapadal.
Tak jistě jel kdys dávno před lety
ve hvozdech černých, pustých bez konce,
v boj s obludami, obry, lupiči,
a v chvíli hrozné, těžké, poslední
meč zastrčil a oštěp sklonil v zad,
štít na řemení koně zavěsil
a v strasti svojí sáhl – k růženci.
On, bohatýr jak celý z železa,
se modlil jako dítě! (Hádanka
to ovšem těžká mému století!)
a jistě pomohla mu modlitba
a víra jeho v pomoc nadzemskou,
neb tak jej vtesal v kámen umělec,
že každý, po letech kdo kolem jde,
kol náhrobku, jenž vetchá troska juž,
zašeptá: „Amen“ k jeho modlitbě.