Mé hřmělo kdysi jako sopky láva
a chtělo rozlíti se veletoky,
jak pestré ptáky rozhnalo mé sloky,
oř divý, jenž se uzdě nepoddává.
Teď potok tichý, který tají tráva,
kam sotva zbloudí samotáře kroky,
květ blatouchu i nahé dívčí boky
v svých vlnách obrážeti neustává.
Víc nechce bořit světy, sotva prosí,
víc zorou netryská, jen tiše doutná,
opály nesvítí, jen kapkou rosy.
Však poví vždy, co na srdci mu leží,
a orkestr když nemá, je přec loutna,
tón jejíž, byť i starý, vždy jest svěží.