Podivné ptáče před námi zpívá,
ve snu má hnizdo, v srdci se skrývá,
náhle však zmizí, odlétne v dálku,
jak po něm vzpíná ruka se chtivá.
Samotou lesů zadumán kráčíš,
s vrcholu jilmy na tě se dívá.
Burácí peřej, strhne ti lávku,
na druhém břehu ptáče juž kývá.
Jeseně mlhy sunou se dolem,
lesk jeho křídla v nich se zaskvívá.
U cíle stojíš, nad hrob pták vzletne,
ve hvězdný tanec s hvězdami splývá.
Naději lidská se zlatým křídlem,
sklamána věčně, věčně zas živá:
Dobře vím, vetché pavouka sítě
že jsou tvá slova zpěvná a snivá,
dobře vím, keře že se jen chytám,
divoký proud jejž trhá a zrývá. –
Nicméně stejně objímám tebe,
zůstaň mi vždycky směvná, byť lživá!