Kde je tvá haluz, divuhodný ptáku,
ó naději ty lidu věčně živá?
Po mezi pasák tvoji notu zpívá,
ji plavec šeptá na své lodi vraku.
Zří nadšen tebou věštec do oblaků,
kde fatamorgana snů jeho splývá,
a v klasech bouří rozmlácených dívá
se rolník za tebou, třpyt slzy v zraku.
Ó veslo tonoucích, buď dále s námi!
Ó kotvo, zapusť v hruď nám všecky zuby!
Ó hvězdo jitřní, neustup leč zoři!
Jen tebe máme, bez tebe jsme sami
a zřítíme-li se přec do záhuby,
za námi teprv skaň a zhasni v moři!